Vzpomínky na profesora Milana Pavlíka

Details
Category: ČNK
Published: Wednesday, 08 March 2023 06:35

S Milanem Pavlíkem jsem se seznámil již v počátcích své dráhy památkáře v SÚPPOP (Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody) v polovině 70. let minulého století. Byl jsem tehdy, spolu se starším kolegou Jaroslavem Stöckelem a mladším Pavlem Jerie, pověřen sledovat obnovu zámku v Troji, kterou Milan, pracovník SÚRPMO (Státního ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů), projektoval. Obdivoval jsem jeho dokonalé stavebně historické poznání památky a promyšlené, minimalizované modernizační intervence jeho návrhu. Balvanem na cestě k odsouhlasení Milanova brilantního projektu se stal tehdejší ředitel SÚPPOPu Vladimír Novotný.

Zámek měl původně být adaptován na reprezentační objekt městského výboru KSČ a Novotný, ač velmi vzdělaný a inteligentní člověk, byl vůči straně natolik servilní, že představa adaptace památky pro tak vysokou funkci, aniž by byla modernizací patřičně zohavena a viditelně transformována, byla pro něj nepřijatelná. Ač Pavlík měl své šetrné řešení souhlasně předjednáno s budoucím uživatelem, „stařec“ (jak jsme Novotnému tehdy pro straně neuctivě říkali) trval na vybudování úplných luxusních koupelen a WC ve všech patrech stavby i v prostorách s nástěnnými malbami. Problém naštěstí pro zámek vyřešila změna uživatele (nově Galerie hl. m. Prahy) a odchod Novotného do důchodu. Během debat o Troji, i krásných večerů v barokně zařízeném bytu Jaroslava Stöckla, jsme se mnoho dozvěděli o Milanově předchozí dráze a jeho dobrých ale i trpkých zkušenostech. Odpudivé servility vůči partaji si jako přesvědčený, nikdy se nekompromitující antikomunista vrchovatě užil, když jako nadějný asistent svého obdivovaného profesora, velkého znalce českého baroka Oldřicha Stefana, se spolu s ním stal v r. 1958 obětí politických čistek a byl z fakulty architektury vyhozen. Oba našli apolitické útočiště v SÚRMO, které jim poskytlo vlídné inspirativní prostředí a vysoce zajímavou tvůrčí práci.

Díky přátelskému vztahu s Milanem jsem poznal řadu osobností SÚRPMO, především docenta Dobroslava Líbala, pod jehož metodickým vedením Milan a další moji tehdejší přátelé jako František Kašička, či Jan Muk, prováděli dnes světově uznávané stavebně historické průzkumy (SHP). Málo se dnes zdůrazňuje, že jen díky zpracování SHP v rámci tzv. „pasportizace“ celého rozlehlého historického jádra Prahy, na níž měl Milan významný podíl, byly dostatečné podklady, aby bylo možno vyhlásit zde v r. 1971 městskou památkovou rezervaci a v r. 1992 ji zapsat na Seznam světového dědictví UNESCO.

V SÚRPMO byl Milan Pavlík jako vedoucí projektového ateliéru pověřován mimo Troju i dalšími významnými a prestižními projekty spojenými s autorským dohledem nad realizací. Za všechny připomeňme Santiniho barokní konvent v Plasích, dílčí úpravy Břevnovského kláštera, cenného Richterova domu čp. 459 na Malém náměstí v Praze, areálu Staroměstského konviktu, či úpravy pražské Staroměstské radnice. Svůj cit pro historickou, zejména barokní architekturu, tříbený stavebně historickými průzkumy, Pavlík uplatnil v textech krásné knihy Dialog tvarů vytvořené v r. 1974 spoluprací s Vladimírem Uhrem, Bohem obdařeným fotografem architektury, který byl autorem pozoruhodných snímků čerpajících z nepřeberného bohatství motivů staveb historické Prahy. Své vynikající schopnosti tvůrčího architekta Milan prokázal jako účastník dvou posledních soutěží na dostavbu východního křídla Staroměstské radnice a úpravu Staroměstského náměstí. Jeho soutěžní návrhy ve svém časovém odstupu mnohé vypovídají o jeho osobním vývoji jako architekta a památkáře. Moderní vstup do historického prostředí v soutěži z r. 1964 nahradil, ve spoluautorství s přítelem Františkem Kašičkou, v r. 1987 brilantním návrhem odlišného pojetí. Spojili vědecky perfektně podloženou rekonstrukci pláště gotického parléřovského východního křídla radnice a průčelí přilehlých staveb, včetně vedlejšího vrcholně barokního Krenova domu, s velmi promyšleným, vysoce invenčním soudobým řešením dispozic a interiérů nově navrhovaných budov. Když jsem později s Milanem o problému dodnes torzální radnice i celého náměstí debatoval, vyslovil velmi originální přirovnání: jeho první účast v celkově neúspěšné „modernistické“ soutěži z r. 1964 ho přesvědčila, že náměstí, jako starobylé srdce Prahy, má přímo jakousi imunitní reakci proti přijmutí soudového novotvaru. Proto se s Kašičkou přiklonili k rekonstrukci průzkumem dobře poznatelných zaniklých částí staveb. Spontánně si ostatně něco podobného myslela i pražská veřejnost pozdních normalizačních let. V nečekaně hojně navštívené veřejné anketě k vystaveným soutěžním návrhům zvítězil Kašičkův v Pavlíkův návrh se stonásobným předstihem před ostatními představenými projekty.

Ve vzrušené, nadějemi a vůlí po změně prostoupené atmosféře po revoluci 1989, jsem jako tehdejší mluvčí Občanského fóra SÚPPOP Pavlíka jménem svým i svých kolegů požádal, aby přijal funkci ředitele našeho ústavu. Nepřemluvil jsem ho. Nabídku odmítl s tím, že k administrativní práci, kterou tato funkce nutně vyžaduje, nemá ani vlohy, ani chuť, a že by ještě rád něco v životě napsal a někomu předal své zkušenosti. Z jeho strany to bylo moudré rozhodnutí, které Milan vrchovatě naplnil v následujících letech. Na své alma mater, fakultě architektury ČVUT, kam se pro třiceti letech v r. 1990 vrátil, se záhy habilitoval a byl jmenován řádným profesorem a vedoucím Ústavu dějin architektury a renovace památek. Pedagogickému poslání se pak věnoval až do r. 1998 s velkým nasazením, jak může dosvědčit velká řada jeho vděčných žáků. Pro potřeby studentů redigoval a z velké části sám napsal rozsáhlá, nesmírně obsažná a jak pro studující, tak pro širokou obec památkářů potřebná skripta Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek (vydavatelství ČVUT, 1998).

Oboru památkové péče se Milan Pavlík věnoval nejen jako pedagog, ale i jako přímo zapojený spolupracovník a expert. V r. 1991 se stal členem Vědecké rady ředitele SÚPPOP, členem nesmírně aktivním, uplatňujícím jak své obrovské znalosti a zkušenosti z celoživotních průzkumů památek, tak
i orientaci a pochopení pro kvality soudobé architektonické tvorby a její úlohy v obnově historických staveb. Tyto schopnosti uplatňoval i v občanské rovině jako mnohaletý člen domácí rady Klubu Za starou Prahu. Díky jeho osobnímu nasazení nebyl v Praze realizován devastační projekt na odstranění středověkého konstrukčního jádra Karlova Mostu a po mnoha peripetiích byl naopak dle jeho projektu (spolu s Pavlem Naumamem) obnoven Mariánský sloup na Staroměstském náměstí.

Milan Pavlík se do vzpomínek svých přátel, kolegů a spolupracovníků zapsal jako člověk s ryzím charakterem, specifickým, nezapomenutelným smyslem pro humor i jako harmonická osobnost s velkým hudebním vzděláním. Byl to skvělý společník a neohrožený bojovník za záchranu památek, na kterého nelze zapomenout.

Josef Štulc