Stanovisko Ústavu památkové péče Fakulty architektury ČVUT v Praze k postavení památkové péče a systému ochrany kulturního dědictví v České republice v kontextu projednávané novelizace stavebního zákona
Praha, 7. července 2026
Ústav památkové péče Fakulty architektury ČVUT v Praze považuje projednávanou novelizaci stavebního zákona a souvisejících zákonů, zahrnujících i zákon o státní památkové péči, za zásadní zásah do systému ochrany kulturního dědictví v České republice a za téma vyžadující širší odbornou diskusi, k níž dosud nedošlo, přestože po ní od počátku roku 2026 volají četná profesní sdružení i renomovaní odborníci.
Navrhované změny památkového zákona směřují k významné proměně postavení památkové péče v rozhodovacích procesech, a to zejména oslabením její odborné i výkonné složky a narušením jejich dosavadní provázanosti. Právě tato provázanost přitom dlouhodobě zajišťuje kvalifikované posuzování zásahů do historického prostředí s vyváženým hájením všech stránek ve veřejném zájmu a představuje základ i oporu veřejností pozitivně vnímaných a v zahraničí uznávaných výsledků české památkové péče.
Závažným aspektem je zejména nahrazení závazných stanovisek výkonných orgánů památkové péče instituty s omezenou právní závazností. Tento posun snižuje schopnost efektivně uplatňovat požadavky na ochranu kulturního dědictví v praxi. Současně dochází k oslabení role odborných institucí, zejména Národního památkového ústavu, jehož expertíza představuje klíčovou oporu rozhodovacích procesů. Zákon z nepochopitelných důvodů zásadně redukuje okruh situací, u kterých je odborné vyjádření NPÚ povinné, ale i v případech, které ponechává, absurdně a nepřiměřeně zkracuje termín pro jeho vypracování.
Významné dopady lze očekávat také v oblasti ochrany památkových rezervací a památkových zón, tedy v celostní ochranné agendě, pro kterou jsou úspěchy holistického přístupu české památkové péče ve vztahu k urbanistickému a krajinnému dědictví vysoce ceněny i v zahraničí. Dosud aplikované nástroje umožňují chránit hodnotu historických celků, včetně staveb, které nejsou individuálně prohlášeny za kulturní památky, avšak tvoří podstatnou součást charakteru sídel a krajiny a podílí se na jejich hodnotách. Oslabení možnosti vlastníků takových nemovitostí získat bezplatnou odbornou pomoc a zároveň redukce praktické vymahatelnosti optimálních postupů při obnově může vést k postupné erozi hodnot, které byly identifikovány a chráněny po řadu desetiletí.
Navrhovaná centralizace stavební správy a záměr zrušit závaznost stanovisek památkové péče zároveň otevírají otázku vztahu mezi odborným posouzením a znalostí lokálního kontextu. Mezinárodní zkušenosti přitom ukazují, že kvalitní správa vystavěného prostředí je založena na kombinaci odbornosti, institucionální kontinuity, uvážlivosti zásahů a porozumění konkrétnímu místu v jeho individuálním charakteru.
Ústav památkové péče FA ČVUT v Praze, který připravuje budoucí architekty mimo jiné z hlediska společenské odpovědnosti, dále upozorňuje na význam transparentního legislativního procesu i navazujících správních řízení pro formování zdravého tvůrčího i stavebního prostředí. Změny v zákonech tohoto rozsahu by měly být zásadně předem i v průběhu projednávány s odpovídajícím zapojením odborné veřejnosti, institucí i dalších relevantních aktérů, aby bylo možné adekvátně posoudit jejich důsledky a dlouhodobé dopady.
V této souvislosti je třeba připomenout, že Česká republika je vázána mezinárodními závazky v oblasti ochrany kulturního dědictví, a to jak na úrovni Evropy, tak v globálním měřítku, kde dosud úspěšně naplňuje pravidla daná zejména Úmluvou o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Ta předpokládá existenci účinného systému ochrany a správy památek, včetně adekvátního institucionálního a legislativního rámce. Oslabování nástrojů památkové péče může mít dopady nejen na národní úroveň, ale i na plnění těchto mezinárodních závazků, včetně ochrany lokalit zapsaných na Seznamu světového dědictví, na obraz dění v oblasti kultury v naší zemi vnímaný mezinárodním společenstvím, a tedy důvěryhodnost České republiky obecně. V kontextu současných environmentálních výzev představuje tento systém optimální východisko pro začlenění památkové péče mezi efektivní nástroje udržitelného rozvoje. Její případné oslabení by proto představovalo obtížně ospravedlnitelný krok zpět.
V evropském kontextu je patrný trend posilování role památkové péče jako integrální součásti úsilí o udržitelný rozvoj, která přispívá ke kvalitě architektury a vystavěného prostředí, efektivnímu využívání existujících zdrojů i ke společenské stabilitě prostředí. Tento přístup je založen na respektu k odbornosti a na mezioborové spolupráci.
Ústav památkové péče FA ČVUT v Praze dlouhodobě rozvíjí společensky odpovědný přístup ke kulturním hodnotám, který propojuje ochranu kulturního dědictví s jeho aktivním využíváním, zejména prostřednictvím adaptivního využití staveb a území, a je připraven nadále přispívat k odborné diskusi a podílet se na formulaci řešení, která zajistí jak efektivitu rozhodovacích procesů, tak dlouhodobou kvalitu a ochranu kulturního dědictví v rámci funkčního a odborně ukotveného systému památkové péče.
Apelujeme proto na všechny aktéry v probíhajícím legislativním procesu, aby zvažované změny stavebního a památkového zákona posuzovali s nejvyšší mírou odpovědnosti vůči současným i budoucím generacím, které mají vedle standardních potřeb svého života a rozvoje nepochybně právo sdílet hodnoty kulturního dědictví, které bychom mohli v případě přijetí neuvážených legislativních úprav zbytečně ztrácet.
Kontakt:
Doc. Ing. arch. Tomáš Efler, v. r.
vedoucí Ústavu památkové péče FA ČVUT v Praze
https://www.fa.cvut.cz/cs/fakulta/organizacni-struktura/ustavy/138-ustav-pamatkove-pece
